Volby, které nebudou

4. března 2012 v Rusku proběhne první a pravděpodobně i poslední kolo prezidentských voleb. Období krátce před významnými volbami obvykle komentátoři milují, protože mohou donekonečna splétat hypotézy, jak volby dopadnou, aby pak po volbách vysvětlovali, proč měli pravdu, i když předvídali vítězství úplně jiného kandidáta. To ovšem není případ Ruska. Na to, aby člověk odhadl, že vítězem voleb bude současný premiér a bývalý dvojnásobný prezident Vladimír Vladimírovič Putin, věru nepotřebuje ani zvláštní jasnozřivost ani mohutné analytické schopnosti.

Jenomže komentátor něco analyzovat musí, jinak trpí. Proto se dnes podíváme na to, proč vlastně v Rusku neproběhnou „normální“ volby, tedy volby o kterých není například možné půl roku dopředu povědět, jak nakonec dopadnou.

Nejprve trochu historie. Letos si svého prezidenta Rusové zvolí už pošesté. Poprvé to bylo ještě v době existence Sovětského svazu, kdy byl, k překvapení stranického vedení, zvolen Boris Nikolajevič Jelcin. Ten svůj mandát obhájil i po pěti letech, i když jeho kampaň už byla poznamenána špatným zdravotním stavem. Volby v r. 1996 měly asi nejblíže tomu, co jsme zvyklí chápat pod volbami ve vyspělých zemích.  Ne, že by byly svobodné a čestné, ale protože v zemi existovaly pluralitní média a mezi lidmi stále přežíval určitý odpor proti zneužívání politické moci, do posledních dnů nebylo jasné, zda v nich nakonec nezvítězí kandidát Komunistické strany RF Gennadij Zjuganov. Poté, co se politické, finanční i mocenské elity semkly kolem chřadnoucího Jelcina, byl jeho mandát potvrzen ve druhém kole. Po předčasném Jelcinově odstoupení koncem roku 1999 se další volby konaly v r. 2000. Zvítězil v nich už v prvním kole tehdejší předseda vlády V. V. Putin, těšící se velké popularitě mj. díky vítězné 2. čečenské válce. Vladimír Putin své vítězství zopakoval bez problémů i v r. 2004, když dosáhl rekordního výsledku 71,3%. Protože tehdejší ruská ústava neumožňovala zvolení prezidenta více než na dva mandáty, v r. 2008 kandidoval Putinův „náhradník“ Dmitrij Anatolijevoč Medveděv, který zvítězil s výsledkem 70,3%.

Proč to nefunguje?

Všechny „postsovětské“ prezidentské volby měly až dosud jeden společný rys – vždy v nich stál kandidát reprezentující „systém“ proti několika více nebo méně loutkovým protivníkům. Dokonce i v r. 1996, kdy byly síly kandidátů do té míry vyrovnané, že se muselo konat druhé kolo, si předseda komunistů Zjuganov nedovolil na svého protivníka tvrdě a věcně zaútočit v „americkém“ stylu. Naopak – poslední týdny před volbami jako by ztrácel tah na branku a výsledkem bylo vítězství nemocného alkoholika Jelcina, který svou neschopnost řídit stát prokázal více než dostatečně.

Nejinak tomu bude i letos. Proti nejmocnějšímu muži Ruska nestojí nikdo, kdo by jej mohl reálně ohrozit. Prezident Medvěděv nekandiduje a v současném Rusku prostě není jiný politik, který by mohl Putina porazit. Jistě – v Rusku působí celá řada zajímavých osobností, ty ale nemají šanci svůj potenciál rozvinout tak, aby se mohly stát výzvou vládnoucímu systému. Základním problémem je to, že v Rusku prostě neexistuje konkurenční politické prostředí. Všechny významné funkce jsou kontrolovány na základě jakési klanové příslušnosti. Dokonce ve Státní Dumě (dolní komoře parlamentu) jsou pouze strany a politici, které již mnohokrát prokázaly loajalitu Systému. Vládnoucí elitu představují tzv. gosuderstvennici, tedy lidé, kteří dávají přednost silnému státu před lidskými právy a občanskými svobodami. Vládnoucí elita ovládá nejen politiku a ekonomii, ale díky kontrole médií se jí stále daří diktovat většinový názor ve společnosti. Proto se nemusí vyhýbat volbám, které pak vydává za projev demokracie. Někomu to může připomínat československou normalizaci. Formálně řada věcí funguje, dokonce i volby se pravidelně konají, ale všichni vědí, že jde jenom o Potěmkinovu vesnici. A co hůř, nejen politika je nefunkční, také ekonomika se nedokáže vyrovnávat s výzvami plynoucími z globálního vývoje a postupně se v mezinárodním srovnávání propadá. Samozřejmě, ropná (plynová) renta stále umožňuje vládnoucí elitě „promazávat“ soukolí státního aparátu a tím udržovat společnost v chodu, ale rostoucí ruské problémy jsou evidentní[1].

Co bude dál?

Může to tak pokračovat do nekonečna? Nebo má Rusko šanci, že se časem zbaví neefektivního systému, který parazituje nejen na nezměrném nerostném bohatství, ale také na životech a štěstí většiny obyvatel? Přes všechno shora řečené je zjevné, že v ruské společnosti se cosi mění. Masové protesty proti zfalšovaným výsledkům parlamentních voleb jsou pro Rusko posledních let naprostou novinkou. Tyto protesty mají dva zásadní momenty.

Prvním je skutečnost, že protestující mají zjevnou intelektuální převahu nad zastánci systému. Zatímco třeba spolupracovníci NGO Golos celému světu předložili statistickou analýzu, prokazující falšování voleb, předseda Ústřední volební komise Čurov se zmohl jenom na blábolení o „specifické volební kultuře“ v některých ruských regionech.

Druhým významným faktorem je rozhodnutí vládnoucí elity, umožnit legální konání protestních mítinků. V řadě center se tak konají demonstrace proti systému i na jeho podporu. A to by se mohlo stát jakýmsi zárodkem reálného politického života. Pokud si nejen centrální moc, ale především regionální baroni uvědomí, že i jejich zneužívání moci má své limity, pak se Rusko může pohnout směrem ke skutečné demokracii. Zatím je to velmi křehké, ale cosi jako občanská společnost začíná v Rusku zdvíhat hlavu. Pokud se k tomu přidá i vnitřní vyčerpání vládnoucí elity (způsobené například zhoršením ekonomické situace), pokud podnikatelské kruhy budou financovat svobodnější a odvážnější média, pak by mohla mít demokracie v Rusku šanci. Tyto volby ještě vyhraje Vladimír Vladimirovič, ale ty příští už možná skutečně mohou být o volbě, o odpovědnosti a mandátu ke spravování věcí veřejných.