Prezidenti V4 vydali společné prohlášení, ve kterém se vyslovili k posledním událostem v Bělorusku. Jak už to bývá, text prohlášení procházel komplikovaným redakčním procesem, ve kterém prezidentské aparáty škrtaly a změkčovaly jednotlivé formulace, až dospěly k přijatelnému kompromisu. To je v podobných situacích úplně normální. Ovšem normální už není, že výsledný text je tak „korektní“ že by ho klidně mohl podepsat i Alexandr Lukašenko s Vladimírem Putinem.
Pokud bylo původním cílem visegrádské skupiny podpořit prodemokratické demonstranty a posílit je v jejich boji za svobodu, pak fatálně selhala. Výsledný text prohlášení na sebe nakonec vzal podobu čtyř odstavců (cfr.: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/visegradska-ctyrka-prohlaseni-belorusko-znepokojeni-nasili_2008191337_tzr):
- vyzýváme orgány Běloruské republiky, aby otevřely cestu politickému řešení, dodržovaly základní lidská práva a svobody a upustily od používání násilí proti pokojným demonstrantům;
- podporujeme právo běloruského lidu na svobodné, férové a demokratické prezidentské volby;
- vítáme svolání Evropské rady, která se má konat ve středu 19. srpna 2020, aby přijala veškerá nezbytná opatření v duchu prohlášení Vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, s cílem zahájit dialog mezi představiteli běloruských orgánů a společností a také zvážit opatření solidární s běloruským lidem;
- vyzýváme zahraniční aktéry ke zdrženlivosti od akcí, které by podkopaly nezávislost a suverenitu Běloruska.
Pro ty, kteří třeba nesledují situaci v Bělorusku, chci připomenout, že po brutálním zfalšování výsledků prezidentských voleb vyšli do ulic statisíce lidí, aby požadovali jediné – odchod diktátora Lukašenka a vypsání nových voleb. Tentokrát ale spravedlivých a svobodných voleb, jejichž výsledky by mohly být uznány vyspělými zeměmi. Kvůli těmto požadavkům byli brutálně mláceni, vězněni a několik z nich bylo dokonce zabito.
Pokud se nemohli prezidenti V4 odhodlat k tomu, aby uvedené požadavky podpořili, měli raději mlčet. Požadovat, aby běloruský režim „otevřel cestu politickému řešení“ není žádný radikální krok. Ve skutečnosti to posiluje pozice Lukašenka. Přesně tuto kartu diktátor, zahnaný do kouta chce hrát. Diskutovat a vyjednávat a čekat, až to demonstranty přestane bavit. Až je nezbytnost péče o rodinu a nutnost vydělávat si na chleba, vyžene z ulic spolehlivěji, než policejní násilí. I druhý požadavek Alexandru Lukašenkovi vyhovuje. I on přece nabízí lidem férové volby. V nich ostatně před nedávnem vyhrál s více než 80% hlasů, ne? Třetí bod musí být Alexandru Grigorjeviči úplně k smíchu. A bod čtvrtý? To je přece požadavek, se kterým přišel sám diktátor. On přece už dávno vyzývá prohnilý Západ, aby se přestal vměšovat do vnitřních věcí Běloruska a nepodkopával jeho suverenitu…
Uvědomují si vůbec vrcholní představitelé V4, že v Bělorusku probíhá dnes to samé, co se dělo v našich zemích v r. 1989? Dokonce i nejmladší z nich – paní Čaputová – v té době už byla dost stará, aby případně mohla demonstrovat na ulicích a být konfrontována s obušky policejních těžkooděnců.
Naše země přece musí rozumět dnešnímu Bělorusku lépe než kdokoli jiný. Tak proč dobrovolně a z vlastní iniciativy přijímáme takové alibistické a gumové deklarace a fakticky tím zrazujeme běloruské demokraty?
