Tak nám obvinili prezidenta, paní Millerová, řekl Josef Švejk, když potkal v kuchyni svou bytnou.
„A kterého, pane doktore,“ zeptala se ta dobrá duše. „Já znám dva prezidenty. Toho starýho, nebo toho novýho?“
PhDr. Josef Švejk, který nebyl, na rozdíl od svého slavnějšího jmenovce, ani lenoch ani ochlasta, si smutně povzdechl. Rozhovory s paní Millerovou byly jeho noční můrou. Ta prostá žena završila své vzdělání kdysi za druhé světové války ve čtvrté třídě měšťanky a některé sofistikované historicko – filosofické argumenty ji prostě míjely. Tak trochu se bál, že ani rozhovor o velezradě nebude zrovna jednoduchý.
„No, přece prezidenta Klause, toho co otočil v Chile propisku“.
„A to ho jako zavřou za to, že čórnul propisku?“
„Ale ne, paní Millerová. Prezidenta nemůžete jenom tak zavřít za to, že někde něco ukradne. On má imunitu. Senátoři ho obvinili z velezrady, ne za nějakou blbou propisku.„
„Tak za velezradu.“ Stará paní se na chvíli odmlčela, snad aby dala najevo respekt k tomu vznešenému slovu. „No, to nejni žádná sranda. Já se ještě pamatuju na prezidenta Háchu, ten měl taky na krku obvinění za velezradu. Ale měl štěstí, protože umřel dřív, než ho mohli odsoudit……“. vzpomínala paní Millerová na svá mladá léta. Pak zatlačila v oku slzu a pokračovala.
„No a co vlastně ten Klaus proved, taky nás prodal Němcům?“
Mladý vědec vykulil na svou bytnou nechápavě oči.
„Ne, paní Millerová, neprodal nás Němcům. Němci jsou naši spojenci.“
„Aha. Tak nás prodal Rusům?“ vyzvídala ta dobrá duše.
„Ne, paní Millerová, ani Rusům.“
„A to jsou taky naši spojenci?“
„No, nejsou to zrovna spojenci, ale prezident nás Rusům neprodal. Tedy alespoň o tom jaksi není nic známo.“
„Hm“, zamyslela se ta dobrá žena. „Tak co vlastně provedl, ten starý prezident?“.
„No přece podepsal tu amnestii!“
Paní Millerová bezděčně přejela utěrkou po kuchyňské lince, snad aby z ní smetla smítko, které se tam díky jejím pilným rukám stejně neudrželo déle než několik sekund.
„Tož, já vždycky věděla, že dělat prezidenta nejni žádná sranda.“ Mumlala si vráščitými ústy. „Člověk podepíše amnestii a má na krku velezradu.“
„No a taky nepodepsal to přistoupení ke stabilizačnímu paktu.“
„A to bylo dobře, nebo špatně?“ dala bytná najevo svou zvědavost.
„To záleží na tom, jestli jste pro Evropu nebo nejste“ mladý vědec tu diskusi chápal jako test svých pedagogických schopností a rozhodl se, že jí musí získat na svou stranu.
„Tož pro Evropu to jsem“. Zamyslela se paní Millerová. „Jednou, v padesátým osmým roce jsme byli s Pepou s ROH v Německu na Baltu. To byla krása. To moře a písečná pláž, to tu nemáme… „
„Takže oni ho zavřou za to, že nám nepodepsal tu stabilizační Evropu“, stařenka se vrátila k tématu rozhovoru.
„No. A taky za tu amnestii“.
„Počkejte, doktore, tu amnestii, tu přece vyhlašoval kde kdo. Já si vzpomínám třeba na prezidenta Novotnýho, ten taky vyhlásil amnestii. A co teprve Havel! Ten pustil takových zlodějů a vrahů, že jsem se bála chodit na nákup!“
„No, ono ani tak nejde o celou amnestii, ale o jeden její článek, který zastavil stíhání spousty korupčníků a lumpů, kteří nás okradli o desítky miliard korun. A teď, místo aby šli sedět, se nám jenom chechtají…“
„Tak to mně taky štve. Já si už tak nějak zvykla, že mne páni berou u huby. Tak to vždycky bylo a bude. Ale aby se mi u toho ještě chechtali, to ne. To nesnesu. A lidi taky ne. Já si vzpomínám v únoru ve čtyrycátým osmým, že se lidi naštvali… A to pak byl kolotoč!“.
Doktoru Švějkovi pomalu tuhnul pohled.
„A myslíte, že za to dostane provaz?“ chtěla vědět paní Millerová. „Slánský, ten ho taky dostal“, lovila ve své selhávající paměti nějaký podobný příklad velezrady.
„Paní Millerová, to je přece něco úplně jiného. Klause tu přece nikdo nechce zavřít. Jde jaksi jenom o to, aby se vymezilo, že si prezident nemůže dělat co chce“.
„Tak proč ho obžalovávaj z velezrady, když ho nechtějí ani zavřít? Velezrada, to je vždycky na provaz. Pepa mi vyprávěl, jak se u nich na pluku jednou ztratily mobilizační plány…“.
„Ne, ne, ne“ mladík už jenom zoufale kroutil hlavou. „Klaus přece neukrad žádný mobilizační plány. Ostatně, možná že armáda ani žádný takový plány nemá, když má všeho všudy třicet bojeschopných tanků. Ale protože prezident má na všechno ostatní imunitu, musíme ho obvinit za tu velezradu.“
„I když žádnou nespáchal?“ divila se dobromyslná babička. „A nebylo by lepší zavřít někoho, kdo za to může a kdo nemá tu imunitu? Já ty prezidenty znám, oni takový věci nemají ze své hlavy. Takovou amču, tu jim musel někdo napovědět. Tak zavřete radši toho špatného rádce a pana prezidenta nechte na pokoji. Vždyť on za to ani vlastně nemůže, že něco podepsal…“
Mladý doktorand Ústavu evropských dějin Filosofické fakulty UK cítil, že ho opouštějí síly a v duši mu roste zoufalství. Kdo ví, jak by se diskuse vyvíjela dál, kdyby se paní Millerová nesklonila k lince a z trouby nevytáhla pekáč dozlatova vypečených buchet. Ty zaplnily kuchyň takovou božskou vůní, že Josef Švejk v okamžení zapomněl na všechny amnestie a velezrady, o kterých diskutoval s kolegy na ústavu celý poslední týden.