Milé děti, v jedné zemi za desatero řekami a sedmero horami se sešel sjezd strany Naše Rusko a s předstihem si rozdělil, kdo bude prezidentem a kdo premiérem. Kdo zasedne v parlamentu a kdo ne. Prezidentské volby budou sice až v březnu 2012, ale už dlouho bylo jasné, že novou hlavou státu se stane jeden z dvojice Dmitrij Medveděv – Vladimír Putin. A protože současný prezident, pan Medveděv, tak hezky a od srdce navrhl sjezdu, aby na funkci hlavy státu nominovali současného premiéra a předtím prezidenta Putina, je všechno jasné.
S podobnou mdlobnou jistotou můžeme očekávat výsledek parlamentních voleb, které proběhnou už v letošním prosinci. Jak Vladimír Putin řekl, on ví jak zajistit „očekávaný a čestný“ výsledek parlamentních voleb, a tak se můžeme jenom dohadovat, nakolik se jejich výsledek bude lišit od současného stavu, kdy Naše Rusko drží ve Státní Dumě 315 ze 450 mandátů.
Proč to Putin & spol. dělají, je celkem jasné. Pohádkové bohatství Ruska a především jeho ropa a zemní plyn, jim dávají možnost provozovat ekonomický a politický systém, který jim umožňuje sladký život a ve kterém stále zůstávají drobné na uchlácholení obyvatel. Ovšem pochopit, proč se tolik západních politiků a komentátorů nechává opít rohlíkem pravidelně pořádaných voleb a prohlašuje Rusko za sice specifický, ale v zásadě demokratický stát, není – alespoň pro mne – snadné. Zvláštní je také, že v Rusku se najde tak málo nezávisle uvažujících lidí, kteří by viděli, kam současný kurs skupiny kolem V. Putina, vede. Až na několik čestných výjimek typu Borise Němcova nebo Vladimíra Ryžkova ruský národ sleduje s otevřenou pusou nekonečnou mýdlovou operu, režírovanou V. Putinem a nezmůže se na víc než drobné zavrtění na tvrdé židli, když už je příliš tlačí zadek.
Ono se zdá, že se nás ten špektákl v Rusku příliš netýká. Konec konců, v Rusku nejsou ani sociální bouře, ani národnostní konflikty. Nešíří se tam masově nakažlivé choroby a přes Schengenské hranice se netlačí houfy zoufalých uprchlíků. Ještě aby, při současných cených ropy a zemního plynu. Přesto bychom neměli být tak úplně klidní. Ruský stát je totiž stabilní jenom podmínečně, dokud může přerozdělovat mimořádnou dividentu z exportu uhlovodíkových surovin. Co se stane, až ropa dojde, bude asi jenom pro otrlé, protože ruskému vedení se zatím nedaří řešit žádný ze zásadních problémů země, které Rusko dovedly koncem devadesátých let jenom krůček od masových bouří a možná i rozpadu země.
Konkurenceschopnost ekonomiky se nezlepšuje a ruský průmysl i nadále vyváží na místo práce suroviny. Podíl ropy na tvorbě národního důchodů se zvyšuje. Kvalitní služby jsou a nadále budou jenom pro privilegované a obyčejní lidé se musí spokojit s jenom skromnou životní úrovní. Nedochází k modernizaci státu a jeho správy, o prosazení vlády práva nemluvě. Byrokraté dál potlačují projevy nezávislých politických postojů. A média budou, ještě ráda, tleskat všemu co zazní z Kremlu nebo ze sídla vlády.