Rudá armáda s.r.o.

 Státní duma RF v současné době projednává úpravy zákona, který by měl umožnit privátním ozbrojeným skupinám z RF působit za hranicí a zároveň by významně rozšířil okruh zbraní, které mohou legálně používat.[1]

 Na první pohled nejde o nic mimořádného. Soukromé ochranky jsou ve svobodném světě realitou a podle místních podmínek na sebe berou nejrůznější podobu. Od neškodné skupinky penzistů v uniformě, „ozbrojených“ vysílačkou, až po perfektně vycvičené jednotky svalovců vystřižených z akčních filmů, kteří mají větší bojový potenciál než lecjaká pravidelná armáda nejmenované středoevropské podmocnosti. Jenom v Iráku působilo v r. 2006 téměř 100.000 takových „privátních bojovníků“ a do kapes jejich vlastníků přitekly miliardy dolarů. Mohlo by se tedy zdát, že ruské firmy se v případě schválení zákona pouze připojí k tomuto vzkvétajícímu byznysu a karavana půjde dál.

 Jenomže v případě Ruska má věc přece jenom háček. Základní problém této země je v neexistence skutečně volného trhu (stejně jako v neexistenci svobodné občanské společnosti). Základní model podnikání v Rusku vychází z úzkého propojení politiky a podnikání. Nejlépe to je vidět na velkých firmách, obchodujících s energiemi nebo surovinami, které mohou svůj byznys úspěšně provozovat pouze do té míry, jak jsou vstřícné vůči Kremlu. Ale teze o propojení byznysu a politiky platí pro všechny sektory a pro všechny úrovně podnikání. A člověk nemusí být jasnovidec, aby odhadl, že ruské ochranky působící v zahraničí budou podřízeny ruské vládě, ať už se budou tvářit sebeprivátněji.

K tomu si přidejte skutečnost, že ruská zahraniční politika se i dnes řídí spíš „leninským“ principem účelovosti než že by se nechala omezovat mezinárodním právem, nebo dokonce hodnotovými principy, platnými ve vyspělých zemích. Jinými slovy, když Kreml něco považuje za výhodné, nenechá se zdržovat nějakými ohledy na právo nebo dobré mravy. Často přitom postupuje metodou „pokusných balónků“, když většími nebo menšími provokacemi testuje schopnost a vůli Západu a svých obětí reagovat. Klasickým případem je občasné vypínání kohoutků s plynem, za které nikdy nemá na odpovědnosti ruská vláda, ale vždy jde buď o obchodní případ (někdo někde někomu něco nezaplatil), nebo technický problém (polámal se kohoutek, sorry). V případě schválení zákona by tak ruská vláda získala vedle obušku energetického ještě obušek ozbrojený a jeho metoda vypouštění zkušebních balónků by se mohla nebezpečně proměnit. Jedna věc jsou prohlášení a hrozby, tedy cosi jako neškodné pouťové balónky. Pokud by Kreml ale začal vysílat zdánlivě privátní ozbrojená komanda, bylo by to pro objekty zájmu ruské zahraniční politiky mnohem méně žertovné.