Michail Chodorkovskij a Platon Lebeděv dostali další trest, který fakticky znamená, že by se na svobodu měli dostat až v r. 2017. Dost hustý, řekla by moje třináctiletá dcera. Chodorkovského matka to vyjádřila trochu jinak, když na adresu soudců (těch v soudní síni i v kremelských kabinetech) vykřikla „Buďte prokleti! Vy i vaše děti!“. Ten rozdíl samozřejmě odráží různý osobní vztah k odsouzeným, ale je také trochu výrazem odlišnosti civilizační. Rusové, tedy ti kteří stojí na straně odsouzených, mohou podle své nátury vztekle zatínat pěsti, bezmocně smutnit, nebo třeba vykřikovat kletby. My, co bydlíme trochu více „na západ“ od Moskvy, se (zatím) můžeme na kauzu dívat s nadhledem těch, kterým se to stát nemůže.
Trest udělený oběma šéfům bývalého Jukosu se zdá být opravdu nespravedlivým zneužitím soudní moci. Nebo také, jak řekl Michail Chodorkovský ve své závěrečné řeči, jejich odsouzení je důkazem že žádný Rus nemůže být v bezpečí před zvůlí Úředníka. S tím výrokem musím souhlasit a mám-li rozvinout myšlenku z úvodu článku rozvinout dál, pak se musím ptát, zda taková zvůle je možná jenom „kdesi na Východě“, tedy v Rusku a podobných zemích, nebo zda to je možné i v Čechách a zemích, kam chceme patřit.
Tož – chtělo by se věřit, že to zatím není moc pravděpodobné. Ale máme-li naši úvahu posunout někam dál než na úroveň hospodského tlachání, pak se musím ptát, zda u nás skutečně nejsou úplatní policisté a soudci podléhající politickým tlakům? Zda u nás nejsou politici, kteří hledají cesty jak svůj politický kapitál vyměnit za peníze a ekonomický vliv? No, a pokud nejsme úplně slepí a hluší, pak se asi shodneme, že tu máme těch divných ptáčků dost a dost. Zkusme si proto shrnout, zda a jaké máme garance, že se vývoj u nás neposune „ruským“ směrem? Protože na první pohled to vypadá, že základní ingredience stejného problému, jaký teď v přímém přenosu sledujeme v Rusku, máme i tady v Čechách.
Naštěstí se od Ruska přece jenom trochu lišíme. A teď nemám na mysli záhadnou ruskou duši, ani dramatickou historii toho velkého národa. To podstatné, co nás od Ruska odlišuje, je vyšší míra svobody slova a tisku, menší míra korupce, vyšší úcta k lidským a občanským právům a v neposlední řadě – mnohem menší surovinové bohatství, které je možné přerozdělovat a tím udržovat v chodu i velmi neefektivní ekonomický systém. Ono to může znít divně, ale skutečně jsem rád, že naše země neoplývá ropou, nebo něčím, co stačí prostě „jenom“ těžit a prodávat. Takové snadné peníze totiž mohou dlouhou dobu zakrývat neefektivitu ekonomického systému, založeného na korupci a nepotismu. Mohou jej maskovat tak dlouho, až jeho kultura vroste do většinové populace a začne se reprodukovat v nejrůznějších podobách jaksi „sama“. Současná krize a nezbytné šetření je určitě nepříjemné a bolestné. Ale snad nám přinese i něco dobrého. Snad se začneme více zajímat o efektivitu veřejné správy. Možná se budeme víc ptát, za co se utrácejí naše daně. Třeba se budeme víc dívat politikům pod prsty. V takovém případu totiž máme pořád šanci, že lidi přestane bavit dívat se na to, jak nás za naše peníze okrádají neschopní a zkorumpovaní politici, podnikatelé a jejich beneficiáři. A pak by se mohl zastavit i proces sklouzávání „na východ“.
Pokud to mám shrnout, pak chci vlastně říct něco velmi jednoduchého. Každý předražený kilometr dálnice nás veze „na východ“. Každý kšeftík, ze kterého se platí úplatek, ať už mu říkáme jakkoli, nás posouvá blíž k „Moskvě“. A každý novinář, který na korupci upozorňuje, nás tak trochu před osudem „Chodorkovský“ chrání. Takže pokud nechceme v budoucnu žít ve strachu a se skloněnými hlavami jako v Rusku, pak se musíme přestat bát na všechny korupčníky a beneficiáře ukazovat prstem. Dokud můžeme…