Chodorkovský, dříve asi nejbohatší z ruských oligarchů, byl opět shledán vinným. Prý kradl naftu. Ve vlastním podniku. A navíc si část peněz utržených za kradenou naftu ponechal pro své obohacení! Zatím se neví, kolik přesně dostane, ale předpokládejme, že soudce se zachová podle staré sovětské tradice a ke starému trestu 9 let mu přidá podobný flastr. Asi tak šest let. To aby si panáček nemyslel, že se brzy dostane z basy. Na místě je otázka „za co, soudruzi“?
První a nejjednodušší argument je konstatování, že každý oligarcha je lump. Dlužno poznamenat, že ve své tuposti je to argument celkem správný. Rusko procházelo v devadesátých letech etapou loupežnického kapitalismu, kdy se privatizovalo kde co a kdy nebylo zvykem hledět na zákony i na obyčejnou lidskou morálku. Obávám se že mezi ruskými oligarchy je poctivých podnikatelů ještě méně než kolik je v Čechách neúplatných politiků. Michail Chodorkovský byl jedním z těch, který dokázal příležitost uchopit za pačesy. Ještě za existence Sovětského svazu v r. 1986 začal podnikat pod záštitou Komsomolu, když si pořídil soukromou kavárnu. V r. 1989 už byl držitelem bankovní licence. V devadesátých letech vsadil na naftu a postupně vybudoval ropné impérium, díky kterému jej Forbes v r. 2004 označil jako 16. nejbohatšího muže planety. Nicméně je třeba konstatovat, že takových oligarchů bylo v Rusku víc a většině z nich se bez problémů podařilo najít s putinovským režimem přijatelný modus vivendi.
Pravda, někteří z nich měli problémy, jako Boris Berezovský vyklouzli z Ruska jen tak tak. Vladimír Gusinský byl dokonce zatčen a odchod do zahraničí si musel vykoupit. Ale to proto, že byli drzí. Většině oligarchů měla rozum, nějak se domluvila a dnes se jim daří velmi dobře. Třeba takový Roman Abramovič musel pustit chlup, když ho prezident Putin poctil funkcí gubernátora Čukotky. Samozřejmě, že tam nebydlel a region ve skutečnosti neřídil, ale musel do regionu investovat peníze. Celkem ho to prý stálo za léta 2000 – 2008 přibližně 2,5 mld. USD. Zato ale mohl s dalšími penězi opustit Rusko a teď je vesele utrácí třeba za Chelsea.
Je zjevné, že mezi Putinem a oligarchy ve skutečnosti neexistuje žádný podstatný problém a že se je nikdo nepokouší trestat za skutečné i domnělé zločiny let devadesátých. Spíš naopak – oligarchové a Kreml se vzájemně potřebují, aby mohl i nadále fungovat systém výměny politického vlivu za peníze a naopak. Právě tento cyklus jim umožňuje zvětšovat své majetky na úkor surovinového bohatství Ruska a jeho neprivilegovaných obyvatel.
Michail Borisovič Chodorkovský byl ale trochu jiný oligarcha. Jako jeden z prvních si uvědomil, že loupežnický kapitalismus nemá perspektivu a že je třeba začít regulérně podnikat. Začal proto ve svých podnicích zavádět západní účetní standardy a do vedení najímal i zkušené mezinárodní managery. Věnoval také část svých peněz na různé projekty zlepšující podnikatelské a politické prostředí v Rusku. Investoval i do vědy, výzkumu a školství. To bylo sice v Rusku podezřelé, ale asi by mu to prošlo. Tím největším Chodorkovského hříchem bylo, že před parlamentními volbami v r. 2004 podporoval politické strany, snažící se vytvořit demokratickou opozici autoritativnímu režimu V. V. Putina. A vrcholem všeho bylo jeho koketování s myšlenkou, stát se kandidátem v prezidentských volbách. To už byla otevřená výzva systému, kterou Kreml nemohl ignorovat. A tady jsme u druhé možnosti, proč si Chodorkovský vysloužil pozornost ruské justice.
Podle mého názoru byl Chodorkovský zničen proto, že mohl představovat alternativu putinovskému autoritativnímu systému. Proto byl zatčen, odsouzen a uvězněn. Ovšem namísto toho, aby byl odsouzen za to, co asi skutečně spáchal během divoké privatizace, obvinění vytvořilo velmi málo uvěřitelnou konstrukci, snažící se dokázat nejrůznější zpronevěry ve správě majetku Jukosu a s ním spojených firem. A tato obvinění obhajoba celkem přesvědčivě vyvrací. Snad nejkvalifikovanější svědectví v této věci podala ministryně justice Spolkové republiky Sabine Leutheusser-Schnarrenberger která jako pozorovatel Rady Evropy dohlížela nad procesem Chodorkovského.
Režimu se tedy mohlo zdát, že je věc vyřešena. Chodorkovský byl uvězněn a jeho majetek byl zabaven (a jeho části byly velmi podezřele privatizovány). Ale pak se ukázalo, že v době internetu a mezinárodní solidarity není dokonce ani pro Kreml tak snadné zničit svého protivníka. Na stranu Chodorkovského se postavila řada mezinárodních institucí, včetně Rady Evropy, o jeho osud se zajímá mnoho světových státníků a své podporovatele má i v samotném Rusku. A tak se může stát, že pokus Kremlu bude mít zcela opačný účinek, tlak režimu Chodorkovského nejen nezlomí, ale naopak z něj vytvoří skutečně silného protivníka, člověka ztělesňujícího odpor proti autoritativním praktikám. A na tom nemusí nic změnit ani pokračující fraška předstírající spravedlivý soud.
Nový pokus Chodorkovského zlomit nemusí být o nic úspěšnější. Jak se v Čechách říká – „odsoudit můžou, pustit musej“. I když, ono to nemusí platit tak doslova. Rusko je tak trochu jiná Evropa, tady pustit nemusí…