Pan Petr Nečas zaujal diváky v posledním týdnu hned dvakrát. První průšvih byl inzerován dlouho dopředu. To, že první z českých ministrů nakonec skutečně nepodepsal smlouvu o rozpočtové kázni, asi opravdu nikoho nepřekvapilo. Druhý malér také nebyl moc překvapivý. Ale znáte to – člověk je nenapravitelný optimista. A tak jsem pořád v koutu duše doufal, že se třeba předseda vlády projeví jako borec a podpoří ministra Pospíšila při jeho vymetání chlívů na státním zastupitelství. Bohužel, stal se pravý opak. Směrem k Pospíšilovi plivnul slinu opravdu jedovatou, protože označit boj proti korupci za souboj klanů, to je opravdu síla.
Ale vezměme to popořádku. Celá řada evropských států se potýká s břemenem přílišného zadlužení státních rozpočtů. Země jako Řecko, Španělsko, Itálie nebo Portugalsko, táhnou ke dnu celou Eurozónu. Členské státy EU se proto dohodly, že svou vůli předcházet dalším zadlužením vtělí do závazné smlouvy. Česko na to chvíli koukalo. Občas poznamenalo, že smlouva je pro nás zbytečná, protože my si budeme dávat pozor i bez mezinárodní dohody. Taky jsme požadovali, abychom měli větší přístup na summity eurozóny. Když ale přišlo na podpisy, najednou jsme si stoupli na zadní a pod praporem ochrany suverenity jsme se postavili mimo hru. Spolu s námi stojí v off-sidu už jenom Velká Británie. U té se to dá ještě pochopit, protože požadavky smlouvy rozpočtové stability by nutně vyvolaly zásadní změny ve fungování londýnského finančního trhu. V případě podřipské republiky je to ovšem pochopitelné jenom obtížně.
Předseda české vlády také své odmítnutí smlouvy nijak zvlášť nevysvětlil. V podstatě nás pouze ujistil, že náš nepodpis není žádnou dramatickou tragédií a že řeči o tom, že to povede k izolaci ČR v rámci EU, jsou jenom projevem intelektuální lenosti.
Pan premiér má v zásadě pravdu. České odmítnutí podepsat smlouvu o rozpočtové kázni skutečně není žádnou tragédií nebo osudovým momentem. Tedy pro Evropskou Unii není žádným dramatickým momentem. EU se konec konců obejde bez Česka i v dalších otázkách. Pokud jsou pro nás bruselské hry málo intelektuálně náročné a už nás nebaví je hrát, můžeme se klidně sebrat a jít si hrát třeba gorodky do Kremlu. To je v zásadě naše věc. Konec konců, smlouva vstoupí v platnost s námi nebo bez nás.
Poté, co nás pan Nečas uklidnil ohledně naší budoucnosti v EU, nám také vysvětlil, jak to vlastně je se soubojem státních zástupců. Abych byl přesný, mám na mysli především poněkud zdlouhavý seriál nešikovných pokusů odvolat z funkce pražského vrchního státního zástupce p. Rampulu. Ten se za dobu svého působení ve funkci proslavil především tím, že se mu podařilo zastavit, nevyšetřit nebo jinak zablokovat celou řadu kauz, spojených s korupcí politiků nebo jiných vlivných lidí. Proti němu stojí ministr Pospíšil a nejvyšší státní zástupce Zeman, který na čas místo p. Rampuly dosadil p. Mečla. Leč nezávislý a nestranný soud nahlédl, že argumenty pro odvolání Vlastimila Rampuly jsou nedostatečné a vrátil jej do funkce. Jinými slovy: pan ministr prohrál první kolo a pan premiér mu obratem ještě naložil, když označil jeho snahu o očistu prokuratury za boj klanů a tím naprosto a zásadně zpochybnil Pospíšilovu a Zemanovu snahu bojovat proti korupci a jejím spojencům v řadách státních zástupců.
No a tady jsme u toho, jak se smlouva o rozpočtové kázni rýmuje se zlehčováním boje proti korupci? Možná znáte jednu prostonárodní píseň, která dokáže spolu spojit výrazy na první pohled zcela odlišné. Například nám vysvětlí, jak se spolu rýmuje Hospoda, náves, lijavec, případně Rychlík pytlík, šnytlík. V našem případě je to také poměrně snadné. Řeči o ochraně suverenity jsou sice hezké, ale když se na situaci podíváme střízlivě, zjistíme, že dobrovolným postavením mimo hru jsme dosáhli jenom toho, že se teď můžeme suverénně zadlužovat, co hrdlo ráčí, trhy povolí a korupčníci stačí rozkrást. Odmítnutí snah o očistu státního zastupitelství vlastně míří stejným směrem, protože posílá jasný signál všem vysávačům veřejných rozpočtů, že se nic nemění a krást je i nadále povoleno.