Reklama
 
Blog | Vladimír Votápek

Putinova syrská můra

Moskva si svou nemotornou politikou v syrské krizi podřezává jednu ze zbývajících větví, na které sedí její vadnoucí velmocenský status. Zablokováním řešení v rámci OSN nutí mezinárodní společenství, aby hledalo cestu, která povede mimo Radu bezpečnosti a tím i mimo území, kde platí ruské veto.

Moskva minulý týden zablokovala rezoluci Rady bezpečnosti, která měla postrčit syrského prezidenta k pokud možno pokojnému předání moci syrské opozici. Učinila tak spolu s Pekingem, ale protože Čína jaksi neaspiruje na místo mezi slušnými demokratickými zeměmi, negativní reakce většiny mezinárodního společenství dopadla na Rusko.

Bylo by zajímavé vědět, co vlastně vedlo Kreml k tomu, aby dal svému velvyslanci v OSN pokyn zablokovat rezoluci, podporovanou naprostou většinou arabských zemí a vyspělých demokratických států. Hodlá snad Moskva přijít s nějakým jiným realistickým řešením? Nebo chtěla jenom tak poškádlit mezinárodní společenství a  připomenout časy, kdy Rusko spolu s USA vytvářelo podobu mezinárodních vztahů?  Bylo  jejím  cílem  demonstrovat svou loajalitu syrskému diktátorovi? I to je možné, protože Moskva musí ve vztahu k Damašku řešit zapeklitý rébus. Rusko nejen tradičně podporuje Asadovské režimy, ale také drží vojenskou základnu v syrském Tartu, o kterou by jistě nechtěla v důsledku nějakého ukvapeného rozhodnutí přijít…

Syrská krize má navíc pro ruskou vládnoucí elitu nezanedbatelný vnitřní rozměr. Ruská parodie na demokracii, ať už se jí říká suverénní nebo řízená demokracie, má daleko ke standardům, běžným ve vyspělých demokratických zemích. I proto je pro obyvatele Kremlu a blízkého okolí prostě nepřijatelné, aby se v mezinárodních vztazích upevnila představa, že je možné na ochranu lidských (občanských) práv sáhnout i k vojenské intervenci. 

Reklama

Po zablokování rezoluce OSN vyslal ruský premiér a budoucí prezident Vladimír Putin do Damašku svého ministra zahraničí (v doprovodu šéfa rozvědky) na misi, které měla světu demonstrovat ruskou alternativu řešení krize. Ovšem přijít dnes s návrhem, aby Asad začal jednat s opozicí, tomu se říká přijít s křížkem po funuse. Kdyby chtěl syrský diktátor vyjednávat se svými protivníky, mohl tak bez problémů učinit kdykoli v průběhu uplynulého roku. Zatím se ale mladý Asad drží vzoru svého otce a s opozicí jedná pouze prostřednictvím zbraní.

Ať už tedy měla Moskva pro své veto jakýkoliv motiv, docílila výsledku, který pro ni není výhodný. Svým vetem připomenula zainteresovaným zemím, jak v minulých letech často a úspěšně Rusko obstruovalo při hledání přijatelných řešení akutních mezinárodních krizí. Moskva se tak významně podílí na tom, že mezinárodní společenství hledá řešení syrské krize, které by se obešlo nejen bez Ruska a Číny, ale vyhnulo by se i Radě bezpečnosti OSN, ve které mají obě země právo veta. Takže namísto jednání mezi Asadem a opozicí o předání moci tu máme situaci, kdy se arabské země chystají uznat opoziční struktury jako oficiální představitele syrského lidu, což by jim umožnilo poskytnout jim nejen materiální, ale i vojenskou pomoc i bez mandátu OSN. Bude zajímavé sledovat, jak bude Moskva prosazovat svůj velmocenský statut, pokud se situace vyvine uvedeným směrem? Vyšle své jednotky na podporu Asadova režimu? Mohla by tak učinit ve spojenectví Teheránem, což by bylo opravdu pikantní. Pohrozí sousedním státům svržením jaderné bomby, jak učinil Sovětský svaz v době suezské krize? Donutí nějak jinak případné arabské intervenční jednotky, aby upustily od svého záměru svrhnout Moskvě přátelský syrský režim? Doufejme, že ani imperialističtí nostalgici z moskevského Kremlu k takovým krokům nesáhnou. V takovém případě ovšem patrně Moskvu čeká nepříjemné probuzení z divokého snu o vlastní důležitosti.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama