Reklama
 
Blog | Vladimír Votápek

Korupce jako praktický problém

Profesor Bělohradský se mýlí, když boj s korupcí označuje za lež. Jeho odmítání systému neznamená nic menšího, než namísto obtížné a nekonečné práce nabídnout lidem iluzi zázračného vykoupení tím, že je vyvede na barikády. 

 

Profesor Bělohradský publikoval na serveru Novinky.cz rozsáhlou stať „Korupce jako filosofický problém“, na kterou chci, s plným respektem k autorovi, reagovat.

Především chci vyjádřit svou radost nad tím, že se v českém prostoru vůbec publikují podobné texty. Vůbec nepochybuji, že potřebujeme víc podobných autorů, schopných vidět i širší souvislosti našich každodenních problémů. Myslitelů, se kterými můžeme vést diskusi nebo spor o tom, na čem se neshodneme. U Bělohradského eseje o korupci vidím hned tři taková problémová místa.

Reklama

První z nich je banální lapsus, když tvrdí, že není korupce mimo systém liberální demokracie. Nemá cenu podezírat vzdělaného italského profesora, že by nevěděl o korupci ve starém Římě (nebo kdekoli jinde v lidské civilizaci). To se pouze autor chytil do pasti vlastních definicí, když postuloval, že „Korupce ve vlastním smyslu je možná jen v prostředí, které charakterizuje hegemonie liberálnědemokratické kultury a ve kterém proto nehrát podle pravidel je výjimkou“. Pak mu totiž nezbývá nic jiného, než tvrdit, že úplatek ve starém Římě nebyl korupcí, ale něčím jiným. Já dávám přednost tomu, nazývat takové chování korupcí, ať už se děje dnes nebo před tisícem let. Dávám tomu přednost proto, že nesouhlasím s tím, že „hrát podle pravidel“ bylo dřív výjimkou. Existence pravidel, jejich většinového dodržování a menšinového porušování (včetně porušování motivovaného osobním nebo skupinovým prospěchem) je NUTNÝM znakem jakékoli lidské společnosti, která se pozdvihuje nad úroveň základního biologického přežívání. Ve společnosti, která plánuje zítřejší den a která je schopna konstruovat pojem nadosobního (společenského) dobra, v jehož jménu klade požadavky na chování jednotlivce.

Druhým omylem je tvrzení že „nemožnost nastavit pravidla je obecným rysem postmoderní společnosti“. Já vůbec nepochybuji, že naše společnost prožívá zmatení hodnot. A uvědomuji si, že zvlášť ostře takový chaos musí prožívat bystrá akademické mozky, trénované na vyhledávání zákonitostí a pravidel. Ale ani to by jim nemělo bránit v historizujícím nadhledu. I když všechny lidské generace mají dojem, že ten jejich problém je největší v celé historii a že to takhle prostě už nejde dál, zatím jsme vždy našli nějakou cestičku z krize a kocábka lidské civilizace pluje dál. Souhlasím s tím, že život posledních generací se velmi zrychluje a zároveň s tím se zkracuje čas na promýšlení a fixaci hodnost a pravidel. Naše realita se nám mění pod rukama a spolu s ní se mění i pravdivost (oprávněnost, užitečnost) mnoha pravidel. To je stav, který je legitimní nazývat chaosem a je věcí osobního vkusu, zda ho prožíváme jako krizi. Já nevidím důvod myslet si, že jde o cosi zcela nového a osudového, co představuje „konec standardní představy o legislativním procesu v demokratických společnostech“. Obtížnost aplikace dosavadních modelů nazírání světa je nepříjemná, ale není osudová. Zase platí, že v té nebo jiné podobě se s podobnou „krizí“ lidstvo vyrovnalo (a netvrdím že vždy dobře) již dřív. Ostatně, náznak historické perspektivy můžeme vidět i v samotných Bělohradského kategorizaci chaosů, které definuje jako „chaos postbipolární, postprofesionální, postmultikulturální, postantropocentrický“. Postmultikulturální chaos jistě přišel až po chaosu postbipolárním. A stejně tak mohu pana profesora ujistit, že až se naučíme žít s těmi současnými, přijdou další chaosy, které budou trápit naše děti. To ovšem neznamená, že bychom měli rezignovat na snahu pomocí závazných pravidel usnadňovat život společnosti a řídit ji tak, aby se vyhýbala co největšímu počtu problémů a bolestí.

Poslední a největší problém pana profesora je jeho zvolání, že „V globální ekonomice je odhalování korupce pravdou, která zakrývá lež o celku. Tou lží je báchorka, podle níž současná krize je důsledkem nelegálního jednání jednotlivců a skupin, ne legálního fungování systému“. Tady už profesor nehovoří jako vědec, ale jako dítě. Geniální, ale dítě. Musíme být velmi pozorní, abychom nepodlehli kouzlu jeho slov. Je to obtížné, ale je to možné, protože jeho nepravda se prozradí na konkrétnostech. Tvrdí – li že „Kvalita života prudce klesá ne proto, že v systému se děje, co je nelegální, ale proto, že se v něm děje, co je legální“ pak svou elegantní hyperbolu staví na nepravdě. Kvalita života neklesá. Ano, naše civilizace je ohrožována řadou rizik, z nichž některé jsme si vytvořili sami. Každý z nás se musí vypořádávat s mnoha problémy a některý z nich vypadají nepřekonatelně. Ale dnešní svět není (měřitelně) horší než ten předtím. Z vrtů BP uniká ropa, v Zimbabwe mají strašnou inflaci a čeští politici jsou zkorumpovaní. Ale přeceňovat existující problémy a nedostatky je projevem nevyzrálosti. Náš svět není ideální, ale určitě není nejhorší. Současný svět je naopak patrně  nejlepší z dosud existujících. Je to civilizace, umožňující největšímu množství lidí žít důstojný život. Bylo by krásné, pokud by byla politická a ekonomická moc oddělena, ale prostá pravda je v tom, že moc je jenom jedna a my se pouze snažíme zas a znovu snažit stavět překážky před jejím volným přeléváním mezi ekonomikou a politikou. Volný pohyb mezi politikou a kapitálem poškozuje společnost a proto jsme vytvořili pravidla, která tomu mají bránit. Život je o tom, že někdo se snaží ta pravidla porušovat a jiní je zase mají bránit. Například i tím, že budeme bojovat proti korupci, že budeme upozorňovat na nemorální chování, budeme kritizovat chyby politiků a sobectví podnikatelů. Takovým způsobem, touto každodenní prací, se mimochodem každodenně ověřuje správnost nastavení pravidel. Slovy profesora Bělohradského se zmenšuje chaos a snižuje se PŘIROZENÉ napětí mezi legitimitou a legalitou.

Tento třetí omyl pana profesora je pro mne nejnebezpečnější, protože označit boj s korupcí za chybu a odsuzování korupce za lež neznamená nic menšího, než odmítnout systém jako takový. Namísto diskusí, zkoumání, vzdělávání a vyjednávání, to znamená bouchnout do stolu. Namísto obtížné a nekonečné práce nabídnout lidem bludičku zázračného vykoupení tím, že je vyvedeme na barikády. V tom lepším případě to povede k chaosu demonstrací současného Španělska. V tom horším k hrůzám kulturní revoluce v Číně. Ani v jednom případě to není cesta pro nás. Snad není nutné ztrácet čas vyvrácením konceptu kulturní revoluce, ale pár slov o španělské vlně by snad zaznít mohlo. Základní lež tohoto hnutí spočívá v tom, že masa protestujících se neskládá z těch, kdo pracují a jsou znaveni, ale z těch, kteří si chtějí udržet současný pohodlný život. Najít okamžité řešení ekonomických problémů je těžké a najít práci pro 15 milionů asi nemožné. Ale každý z nich si může pronajmout stánek s hot dogy, mikrobus pro osobní dopravu nebo koště pro zametání ulic a najít si smysluplnou aktivitu sám. Oni ovšem tuto základní odpovědnost dospělých přenášejí na stát. Stát, který zároveň neváhají odsoudit jako pouhou prolhanou maskou globálního kapitálu. Je nutné argumentovat dál, abychom viděli, že bez ohledu na biologický věk se chovají jako malé děti?

Jděte a pracujte, je moje rada pro ně. Vstupte do reálného života a zkuste bojovat s konkurencí. Protože od doby, kdy jste jako nejrychlejší spermie vyhráli běh o život k mateřskému vajíčku je Vaše existence závislá spíš na podpoře jiných, než na Vašem vlastním úsilí. A systém založený na takových pravidlech nemůže fungovat.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama