Příznivci Evropské Unie, mezi které má tu čest se počítat, to mají občas těžké. Místo abychom se mohli těšit na výsledky různých jednání, musíme se bát, jakou novou formou ptydepe se budeme muset prokousávat, abychom nakonec zjistili, že jsme se ústy našich demokraticky zvolených představitelů zase na ničem podstatném nedohodli. Obávám se, že závěry posledního evropského summitu ze 4. února jsou dalším z řady odstrašujících příkladů.
Zasedání Rady se přitom věnovalo dvěma velmi podstatným otázkám – energetické bezpečnosti a inovacím, jednalo se i o výhledu evropské ekonomiky a politické krizi v Tunisku, Egyptě a dalších zemích.
Každý z nás je nějak ujetý. Já si například myslím, že energetika je opravdu velmi důležitá a že bez fungujících inovací prostě nemůžeme Číně, Indii a dalším rostoucím ekonomikám v dlouhodobé perspektivě nijak konkurovat. Takže jsem potlačil lenost a dal se do čtení. Myslím, že nikoho neohromím, když rovnou řeknu, že to bylo na kočku. K jednotlivým tématům bylo napsána spousta správných slov. Třeba že bezpečná, spolehlivá a cenově dostupná energie je důležitá z hlediska evropské konkurenceschopnosti[1]. Nějak jsem se ale nemohl nikde dočíst, JAK chce EU dosáhnout toho, abychom pro evropské hospodářství a domácnosti zajistili dostatek energie s uvedenými přívlastky. Tedy kromě skvělé myšlenky, že by do energetiky měl být neinvestován další bilion (tedy tisíc miliard) EUR.
A velmi podobné je čtení o druhém klíčovém tématu summitu – o inovacích. Zase jen floskule, které byly zvoleny proto, že jsou bez chuti a zápachu a proto nikoho neurazí. Vadí někomu, že tzv. Lisabonská strategie o tom jak dohnat a předehnat Ameriku zkrachovala? Dohodneme se na tom, že prostě přepíšeme tok 2010 na rok 2020 a pojede se dál?
Jazyk ale není to, co by mne skutečně znepokojovalo. Mnohem horší než další dávka bruselštiny, je z mého pohledu úplná absence pojmenování rizik a hrozeb, které by mohly zabránit tomu, aby si Evropa energii s uvedenými přívlastky zajistila. Nic o omezenosti zdrojů, nic o ruských hrátkách s dodávkami, nic o tom, že se evropské země nedokážou dohodnout ani na jednotné politice výstavby infrastruktury. A samozřejmě ani slovo o vodíku, resp. o možnosti posílit konkurenceschopnost Evropy díky využiti vodíku[2] jako nástroje pro skladování a přenos energie. Vodík, resp. vodíková ekonomie je přitom logický svorník obou hlavních témat posledního summitu. Představuje nejen klíč k dosažení energetické samostatnosti Evropy, ale mohl by také být mohutným impulsem pro rozvoj vědy, technologií a inovací.[3]
V římském senátu měli jeden čas takového úporného mužíka, který všechna svá vystoupení zakončoval frází: „Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam“. Myslím, že je nejvyšší čas, aby se pár takových snílků našlo i v Evropském parlamentu. Začít by mohli třeba s heslem: „Konec řečí, začněte něco dělat“. Ale větička o nutnosti zavedení vodíkové energetiky by se hodila také.
[1] ) Pro začínající čtenáře bruselštiny podotýkám, že už výše uvedená větička je mou osobní a odvážnou interpretací původní formulace „energie, jež by byla bezpečná z technického hlediska i z hlediska spolehlivosti dodávek, jež by byla udržitelná a cenově dostupná a jež by přispívala k evropské konkurenceschopnosti, je pro Evropu i nadále prioritou“.
[2] ) http://en.wikipedia.org/wiki/Hydrogen_economy
[3] ) V roce 2005 byl v EP představen tzv. vodíkový manifest.