Když Rychlé Šípy onehdy zabloudily do Stínadel, musely odpovědět na otázku, zda budou volit Losnu nebo Mažňáka. Problém byl v tom, že Mireček Dušínů a jeho hodní chlapci jaksi netušili, která bije. Proto se na ně brzy prozradilo, že nejsou žádní Vontové, i když si do klopy zapíchli žluté špendlíky.
Obávám se, že něco podobného se stalo i Petříkovi Nečasů, který, vybaven modrou vlaječkou v klopě, zabloudil do bruselských Stínadel. Maskován za Evropana sice pronikl až na jednání Rady EU, ale stejně byl odhalen. Když na něj totiž evropští Vontové vybafli shora uvedenou otázku, řekl, že ještě neví. Že je to pro něj otázka nová, a vůbec, on že tu není od toho, aby přijímal rozhodnutí za svou zemi. A že bude volit třeba Bahňáka. Když pak přidal ještě pár vtipných komentářů o tom, že jim to šlapací kolo stejně lítat nebude, bylo najednou jasno.
Tož tolik úvodem. Ve skutečnosti se bojím, že srovnávání s příběhem od Jaroslava Foglara je poněkud nevhodné, protože zlehčuje velikost průšvihu, před kterým stojíme. Podle mého názoru si měla Česká republika už dávno vybrat, s kterou světovou měnou spojí budoucnost své ekonomiky. Člověk by dokonce řekl, že už je rozhodnuto, protože nás poměrně nedávno přijali do Evropské Unie a více než 80% českého exportu směřuje do zemí Eurozóny. Je proto zřejmé, že šanci na přijatelný ekonomický rozvoj máme pouze za podmínky, že bude dobře fungovat ekonomika zemí, platících Eurem. Ale nejednou tu máme předsedu české vlády, který zjistil, že neví.
Jistě, že v Eurozóně není všechno, jak by mělo být. Političtí vyžírkou neexistují jenom v Čechách a některé země se jim podařilo opravdu masivně zadlužit. Plošné rozdávání dárečků neúspěšné části elektorátu se ukázalo jako cesta do ekonomické pekla a Evropu čeká složité hledání společensky udržitelného řešení. Ale pořád platí, že Euro je (relativně) úspěšný projekt, který pomohl rozvoji evropské ekonomiky a spojit s ním svůj (ekonomický) osud je rozumně řešení.
Připomeňme si také, že během vyjednávání byla uspokojena řada českých námětů. Ve shodě s našimi požadavky bylo rozhodnuto, že Brusel nebude předem schvalovat rozpočty členských zemí. Podobně ani Evropský soud nebude případným hříšníkům ukládat pokuty. První z českých ministrů ovšem stále váhá a tady už je těžké pochopit proč. Pokud nebyla česká strana spokojena s textem smlouvy, měla to jasně sdělit během předchozích týdnů vyjednávání. A pokud smlouvu panu premiérovi na poslední chvíli změnili tak, že ji nepoznával, měl jasně říct, že se vyjádří třeba do týdne. Namísto toho ovšem mlžil cosi o ratifikačním procesu a omezených pravomocích, čímž na tvářích svých evropských kolegů vyvolal dílem úžas a dílem pobavení.
Skoro to vypadá, jako by pan premiér nechápal, že bez připojení ke smlouvě o rozpočtové nám zbývají v zásadě jenom dvě další varianty. První z nich je pokus o „ekonomickou suverenitu“, který snad nemůže nikdo soudný myslet vážně. Zemička s 10 miliony obyvatel a naším maličkým HDP je pro finanční spekulanty skutečně snadný cíl. Ve světě jsou desítky fondů, které dokážou kdykoli rozhoupat kurz naší měny a odsát z našich kapes jakousi „pokutu za blbost“, jako se to podařilo například panu Sorosovi v případě britské libry. Snad se mnou bude souhlasit i Strakova akademie, že britská libra je měnou poněkud jiného kalibru než podřipská koruna.
Pokud tedy nechceme platit onu „daň za blbost“ a pokud si myslíme, že našemu průmyslu prospěje usnadnění exportu na světové trhy, pak bychom se měli spojit s některou ze světových měn. A tady zas tak velký výběr není. Vybereme si snad US dolar? Doufám, že ne. Vždyť vládní dluh USA činí přibližně 15.000 miliard USD, což je víc než 100% HDP! A když ne dolar, co nám zbývá? Japonský Yen, čínský Jüan, nebo, Bože chraň, ruský Rubl?
Proto budu volit Euro. A koho budete volit Vy? Mažňáka a Rubl?