Sjezd opoziční politické strany, nota bene rok před volbami, se musí nést na vlně kritiky vlády. Proto jsme slyšeli o vybydlené zemi, o nefunkční státní správě, o boháčích, kteří si kupují drahá auta, zatímco prostí pracující nemají co do úst. A parazitující živnostníci se jim smějí, protože nemusí platit daně. V tomto smyslu socialisté nevybočili z mezí očekávaného.
Vzhledem k tomu, že dva nejsilnější hráči – pánové Sobotka a Hašek, se domluvili na zachování statu-quo, nebyla ani volba předsedy a statutárního místopředsedy předmětem nějakých velkých spekulací. Očekávání komentátorů se tak omezilo na dva momenty – jak dopadne vystoupení Miloše Zemana a kdo se prosadí na zbývající místa místopředsedů. Společným jmenovatelem obou zápletek byl Jiří Dienstbier, protikandidát Miloše Zemana a jediný politik ČSSD, který – alespoň z mého hlediska – důvěryhodně zosobňuje boj proti korupci.
Vystoupení prezidenta Zemana na 37. sjezdu ČSSD v Ostravě bylo prostě velkolepé. Z hradních výšin se rozhodl přehlédnout minulé křivdy i vlastní politickou stranu a své bývalé lásce doporučil, aby po vítězství v parlamentních volbách vládla bez koaličních partnerů. Víc už říkat nemusel, protože vstup do Strakovy akademie je pro ČSSD cosi jako nalezení svatého grálu. Oranžoví rytíři bloudí zemí už sedmým rokem, ochraňují vdovy, sirotky a vůbec všechny chudé, vyhrávají všechny volby, ale ta poslední pevnost jim stále odolává…
Zemanova slova proto zasáhla socialisty přímo do srdce a jedním rázem vyřešila i doutnající spor mezi zemanovci a loajálními členy ČSSD, protože teď je už všem jasné, že na Hradě sedí Přítel a žádný rozpor mezi zájmy prezidenta a strany neexistuje.
Zbytek sjezdu už vlastně nestojí za řeč. Vedly se řeči a volby se volily, ale nic podstatného se už nestalo. Slova prezidenta Zemana o tom, aby delegáti nezadupávali do země ty, kteří vyčuhují a liší se od ostatních, se zjevně nevztahovala na Jiřího Dienstbiera. Ten sice získal v prezidentských volbách 829 297 hlasů, tedy o třetinu víc než všichni socialisté v posledních krajských volbách dohromady (621 961), ale přesto se pro něj místo mezi místopředsedy strany nenašlo.
Slyšeli jsme také spoustu bonmotů. Pan prezident přispěl Mečiarovským stupňováním slova nepřítel: „První stupeň nepřítel, druhý stupeň úhlavní nepřítel, třetí stupeň koaliční partner“. Pan Tejc nám připomenul, že nejhorší je srážka s blbcem a Luboš Zaorálek nás pak varoval, že milosrdenství bez spravedlnosti je matkou rozvratu. Pro mne osobně nejvýživnější byl předseda odborů pan Zavadil, který vyzval odborářské šéfy, aby se před volbami nestyděli a veřejně přiznali, že odbory volí sociální demokracii. Svůj proslov pak zakončil heslem komandanta Che Guevary „Hasta la victoria siempre!“. Pan Zavadil si možná nevšiml, že pod revolucionářovou podobiznou a heslem musí každoročně defilovat desetitisíce Kubánců na oslavách castrovského režimu. Nebo si všiml a nevadí mu to? Pak tu ovšem máme pro pana předsedu apolitických odborů další hesla, které by mohl v českých podmínkách recyklovat. Třeba „Lenin žije a bude žít, jsa naším vědomím, silou i zbraní“.
Co jsem na sjezdu budoucí vládnoucí strany neslyšel, bylo JAK hodlají oživit ekonomiku, posílit sociální jistoty, zvýšit životní úroveň a tak dále. Tedy kromě obecných frází typu zvýšení státních výdajů, zdanění bohatých a podobně. Ale jak jsem řekl na počátku, sjezdy politických stran – ať už se jedná o pravici nebo levici – jsou osobitý umělecký žánr, který má své zákonitosti a očekávat od nich konkrétní odpovědi na otázky, významné pro zemi a voliče, by asi bylo naivní.
Celkově vzato se zdá, že kromě rýpavých komentátorů byli na sjezdu všichni spokojení. Stranické sekretariáty se už těší na vládnutí, prezident Zeman se těší na to, jak si bude hrát s ČSSD a mladý Dientsbier? Ten se může těšit, že ho možná zase někdy budou potřebovat…