Těch diskusí na různ
ých rozhlasových stanicích a televizních kanálech bylo mnoho, možná až příliš. Zatímco kontaktní kampaně v ulicích bylo pomálu, oba kandidáti ochotně vycházeli vstříc novinářům, kteří se na ně zapáleně vrhali a zvali je do nejrůznějších diskusí. Oba starší pánové tak hovořili tu i onde, hovořili často a hodně a s přibývajícím časem nutně rostl počet jejich slabších chvil, chyb a výpadků z předepsané role.
Tady se projevil patrný rozdíl mezi oběma kandidáty. Karel Schwarzenberg hovořil a vystupoval stále stejným způsobem. Snažil se odpovídat na otázky, držel se daného tématu. Z mého pohledu byl více konzistentní než Miloš Zeman. Ten se často snažil uzurpovat větší část mediálního prostoru tím, že ignoroval otázky a hovořil o tom, co mu připadalo důležitější.
Zajímavým momentem kampaně bylo, že se kandidátům v průběhu diskusí nedařilo ukázat svou předpokládanou odbornou převahu – a to ani v zahraniční politice (v případě Karla Schwarzenberga), ani v ekonomice (v případě Miloše Zemana).
V prvním případě měli oba pánové v klíčové otázce evropské integrace v zásadě shodný postoj a svou lepší znalost vnějších vztahů KS devalvoval neuvěřitelnou chybou, když označil Benešovy dekrety za neplatné. To by se ministru zahraničí opravdu stávat nemělo.
V oblasti ekonomiky se ukázalo, že desetiletá pauza, kterou si naordinoval důchodce z Vysočiny, byla příliš dlouhá. Ani jeho povýšené mentorování nemohlo zakrýt, že ztratil kontakt se současnou politickou a hospodářskou situací. V hospodářských otázkách MZ podle mne žádné podstatné body nenahrál.
Oba pánové jsou už dávno za zenitem a bylo bolestné pozorovat, jak závěrečné veřejné diskuse absolvují z posledních zbytků svých sil. Doufejme, že soutěže v tom, kdo je unavenější a kdo hůř mluví, budeme v příštích volbách ušetřeni.
Celá prezidentská soutěž se nakonec zcvrkla na otázku, kdo je komu sympatický. Miloš Zeman to pochopil tak, že svou kampaň postavil na negativním očerňování protivníka a přitom sahal do hodně hlubokého suterénu. Dokonce i pod rouškou smířlivosti útočil na domnělé slabiny protivníka. Přesto, že svá slova někdy formuloval jako omluvu, nebo vstřícné gesto, neustále připomínal hesla, která měla oslabovat protivníka – ať už šlo o jeho urozený původ, dlouholetý pobyt v zahraničí, Benešovy dekrety, vazbu na Kalouska, pravicovost nebo údajnou sociální necitlivost.
A tady se projevil největší rozdíl mezi kandidáty. V Schwarzenbergově arsenálu prostě podobné zbraně nejsou. Dlouho, velmi dlouho mu trvalo, než se rozhodl pro trochu hrubší záplatu. A tu pak přišíval nešikovně.
Zajímavým aspektem kampaně byl také rozdíl v sympatiích, které kandidáti budili mezi novináři. Zde jasně vedl Schwarzenberg. Přitom nešlo o žádné spiknutí, nebo úmyslné nadržování, jak se domnívali Klaus a Zeman. MS prostě sklízel, co sám zasel. Když někdo systematicky a dlouhá léta uráží nějakou profesní skupinu, opravdu od ní nemůže čekat nějakou zvláštní podporu. Rozhodně ne, když stojí proti noblesnímu kandidátovi.
Prezidentská kampaň skončila a ať už si teď zvolíme kohokoli, nebudeme se moci na nic vymlouvat. Viděli a slyšeli jsme je mnohokrát, mohli jsme sledovat jejich znalosti, politické postoje. Jejich slušnost, aroganci, nebo kulturní vyspělost. Teď už jenom nezbývá než doufat, že předvolební diskuse sledovalo co nejvíc voličů. Že jim neuniklo nic podstatného a sami si udělali svůj obrázek. Že zaznamenali například trapný Zemanův pokus o vtip na téma práva první noci a znásilňování žen, za který se dokonce odmítl omluvit. Možná, že právě tento moment analytici nakonec označí za klíčový moment kampaně – ono urazit tu lepší polovinu voličů asi není tím nejlepším způsobem, jak se snažit vyhrát volby.